Jedna klientka dlouho pracovala na tom, aby se přestala přizpůsobovat ostatním.
Celý život byla ta hodná.
Ta, která vyhoví.
Ta, která nechce nikoho zklamat.
Když objevila osobní rozvoj, velmi ji oslovila myšlenka autenticity.
Začala si říkat:
„Budu konečně sama sebou.“
A zpočátku jí to opravdu pomohlo.
Začala říkat ne.
Přestala se omlouvat za své názory.
Mluvila otevřeněji.
Jenže po nějaké době si začala všímat zvláštní věci.
Lidé kolem ní se začali vzdalovat.
Ne všichni.
Ale někteří ano.
Nechápala proč.
Vždyť přece konečně byla autentická.
Jednou přišla na sezení po hádce s partnerem.
Řekla mu totiž úplně přesně, co si myslí.
Bez obalu.
Bez filtru.
„Byla jsem přece upřímná.“
A pak se na chvíli zarazila.
Protože najednou sama slyšela rozdíl mezi dvěma větami:
„Říkám pravdu.“
a
„Říkám všechno, co mě napadne.“
To není totéž.
Postupně si uvědomila, že si autenticitu spletla s okamžitým vyjádřením každého pocitu.
Že pod heslem „jsem sama sebou“ někdy schovávala netrpělivost.
Neochotu naslouchat.
A někdy dokonce obyčejný egoismus.
Začala objevovat jinou podobu autenticity.
Ne jako:
„Řeknu všechno, co cítím.“
Ale jako:
„Vím, co cítím, a nesu za to odpovědnost.“
Ne jako:
„Nebudu se přizpůsobovat nikomu.“
Ale jako:
„Nenechám se ztratit ve vztahu k druhým.“
Nakonec dospěla k překvapivému závěru:
Autenticita není dělat vždy to, co právě chci.
Autenticita je vědět, kdo jsem, a zároveň vnímat, že ve světě nejsem sama.
Autentická se stává sabotérem ve chvíli, kdy začne věřit, že každý impuls je pravda.
Ve skutečnosti je člověk složený z mnoha částí.
Jedna část chce odejít.
Jiná zůstat.
Jedna křičí.
Jiná se bojí.
Jedna chce klid.
Jiná dobrodružství.
Pokud za autenticitu prohlásíme hlas první části, která se ozve nejhlasitěji, můžeme nadělat hodně škody.
Tady vstupuje do hry Lovec.
Neptá se:
„Co právě cítím?“
Ptá se:
„Kdo ve mně právě mluví?“
A to je často mnohem zajímavější otázka.
Protože skutečná autenticita možná není věrnost jedné části.
Možná je to schopnost slyšet celý svůj vnitřní tým.